ROZHOVOR: Život jako na závodním kole

Ilustrační foto
Autor: Radka Beránková.

Desetinásobný mistr republiky v dráhové cyklistice, účastník olympijských her v Římě, emigrant, který strávil téměř čtvrt století ve Švédsku a nakonec našel svůj domov právě ve Šlapanicích.

To vše je Ferdinand Duchoň (87 let), muž s neuvěřitelným životním příběhem, kterého můžete pravidelně potkávat třeba při vyjížďkách na kole.

Dnes spokojeně žije se svou paní Evou v příjemném domku nedaleko centra, kde jsme jej v červnu navštívili. Během společného povídání zavzpomínal na sportovní úspěchy i životní kotrmelce, které by vydaly na dobrodružný film.

Pane Duchoni, mohl byste zavzpomínat na své cyklistické začátky?

Bylo mi tak čtrnáct let. První kolo jsem si pořídil tak, že jsem vyměnil hodinky, které jsem dostal, za samotný rám bez kol. Maminka o mě přerazila dva smetáky, nechtěla o tom ani slyšet. Ale já jsem si k rámu postupně pořídil i kola, galusky, nosil jsem to kolo na rameni na brněnské výstaviště, objel jsem tři kola, píchl a zase šel s kolem na rameni domů. (Směje se).

Vaše dráha cyklisty ale nabrala velmi rychlý spád. Jak k tomu došlo?

Víte, já jsem nejdřív hrával hokej a taky dělal rychlobruslení. Pak jsem ale jel nějaké náborové závody na silničním kole v Králově Poli a podařilo se mi vyhrát hned dvakrát za sebou a zaujmout přítomné trenéry z Favoritu Brno. Ještě v dorostu jsem pak vyhrál třikrát mistrovství a dostal jsem i titul mistra sportu. Potom jsem narukoval na vojnu a přešel do Dukly Pardubice, kde jsem získal dalších sedm titulů mistra republiky.

Startoval jste na olympiádě v Římě, ale málem jste jel na tři. Co se stalo v Melbourne a Tokiu?

Na olympiádu do Austrálie v roce 1956 jsem se nedostal, i když jsem jako osmnáctiletý porážel tehdejší hvězdy. Přednost dostali zkušenější jezdci. Do Říma jsme odjeli, ale pozici našeho hlavního trenéra si protekčně vynutil soudruh Machek. Ten nám v tamním vedru zničil vybudovanou formu, když nás při tréninzích nutil jezdit za svým autem v ulicích města. Do Tokia v roce 1964 jsem byl ve skvělé formě, ale na poslední chvíli mě vyškrtli kvůli neshodám s vedením. Trenér Machek neměl žádný tréninkový systém, chtěl jen výsledky. Když jsem se zastal profesora Cihláře, který cyklistiku opravdu pozvedl, znelíbil jsem se mu a z Dukly mě hned nato propustili do civilu.

Po návratu do Brna přišly další komplikace, které nakonec vedly k vašemu rozhodnutí emigrovat

Moje sestra emigrovala, a mně kvůli tomu sebrali oba pasy. Byl jsem v národním mužstvu, ale nepustili mě ani do Polska. Sebrali mi i titul mistra sportu. Pak jsem pracoval na brněnských veletrzích a jeden kolega, bývalý estébák, mi pomohl získat pas zpět.

Domluvil schůzku s nejvyšším šéfem pasového oddělení. Ten mi pas zařídil během půl hodiny. Přísahal jsem mu, že se z Rakouska, kam jsem měl pozvání, vrátím. Vrátil jsem se, ale předtím jsem odtamtud stihl poslat ještě několik pozvánek dalším lidem (pozn. redakce: kdo měl pozvání, mohl se podívat za hranice), někteří z nich díky tomu pak emigrovali. Kdybych byl tehdy komunista, měl bych se dobře, ale tak to nebylo, problémy se hromadily, a já jsem při další příležitosti odjel natrvalo.

Jak probíhala samotná emigrace a jaké byly vaše začátky ve Švédsku?

V roce 1969 jsem znovu vycestoval do Rakouska. Předtím jsem prodal své poháry a trofeje a za ty peníze se ubytoval v penzionu, abych nemusel do uprchlického tábora. V Rakousku jsem požádal o vízum do Švédska, kde jsem měl v té době dvě sestry a švagra, a asi po měsíci jsem ho dostal. Ve Švédsku jsem se nejdřív rekvalifikoval na svářeče a začal pracovat v kovářské dílně. Byla to dřina, ale chtěl jsem si vydělávat. Postupně jsem se vypracoval až na šéfa kontroly kvality.

Zkoušel jste závodit i v emigraci?

Ano, ale jenom dva roky, dokonce jsem i nějaký závod vyhrál. Ale měl jsem těžkou práci a večer často nezbývala síla na tréninky, a tak jsem postupně přestal. Navíc to byly silniční závody, a já předtím jezdil hlavně dráhovou cyklistiku.

Ve Švédsku jste ale také založil rodinu a pořídil si statek?

Ano, oženil jsem se a narodily se nám dvě děti, syn a dcera. Koupili jsme statek s deseti hektary lesa. Moje bývalá žena si přála zvířata, takže jsme měli chovnou stanici psů, kočky, slepice, kachny, husy, tři koně, šest ovcí… Vstával jsem ve čtyři ráno, jezdil čtyřicet kilometrů do práce a pak se staral o zvířata. Neměl jsem s tím žádné zkušenosti, ale člověk se naučil všechno.

Po 24 letech jste se rozhodl pro návrat do Česka. Co vás k tomu vedlo?

Se ženou jsme se rozvedli, děti už byly dospělé, tak jsem všechno nechal, vzal si kufřík a začal znovu. Už předtím jsem jezdil do Česka jako tlumočník s mladými švédskými sportovci a táhlo mě to domů víc a víc. Pak jsem dostal nabídku na práci a už jsem neváhal. A nelituji toho, měl jsem se tam dobře, ale Češi jsou mnohem srdečnější národ. (Usmívá se).

Po návratu jste potkal svou současnou paní Evu. Jak jste se seznámili?

Zamlada jsme se potkávali v rámci brněnského sportovního prostředí, Eva byla tehdy ženou známého hokejisty a já ji samozřejmě vůbec nevnímal (smích).

Po letech jsme se náhodou potkali v hotelu, kde Eva pracovala na recepci; pořád si mě pamatovala. Já tam byl ubytovaný se skupinou švédských hokejistů. Slovo dalo slovo a nakonec jsme si povídali pomalu až do rána. Když jsem přijel příště, setkali jsme se znovu a už to tak zůstalo. Jsme spolu třicet let.

Jeden z nejneuvěřitelnějších příběhů vašeho života je shledání s dcerou z prvního manželství po 40 letech

To je jako z pohádky. Moje první manželství rozbila tchyně, které vadilo, že nemám vzdělání. Manželka se potom s dcerou vystěhovala do Rakouska a já musel podepsat, že s tím souhlasím. Pak jsem o nich ztratil veškeré zprávy. Moje pátrání ani po letech nikam nevedla. Až když mi bylo sedmdesát let, dal Český olympijský výbor moji fotku na internet. A ona mě podle ní našla. Po čtyřiceti letech! Její matka jí tvrdila, že jsem byl asi zastřelený na hranicích při útěku. Když mi to Eva doma řekla, nemohl jsem tomu uvěřit. Za tři dny byla tady. Bylo to neskutečné setkání.

Jak jste se vlastně s paní Evou dostali do Šlapanic? Věděl jste, že odtud pocházel váš dědeček?

To, že dědeček byl šlapanický rodák, jsem se dozvěděl až později od kamaráda a místního kronikáře Pepy Kopeckého. O domě nám řekla Evina kamarádka z lázní; byl v té době asi rok prázdný. Jel jsem za majitelkou, hned jsme složili zálohu, koupili ho a pustili se do oprav. Jsme tu už čtvrt století.

Jak se vám ve Šlapanicích líbí?

Jsem tady velice spokojený. Je tu takový klid, a přitom všechno, co člověk potřebuje – lékaři, obchody, doprava do Brna. Ale hlavně jsou tu příjemní lidé, zdravíme se na ulici, i když se třeba ani neznáme. Toho si moc vážím.

Děkujeme za rozhovor a přejeme ještě mnoho krásných let a ujetých kilometrů.

Článek byl převzat se souhlasem vydavatele ze Šlapanického zpravodaje. Titulek byl upraven redakcí.