ROZHOVOR: Cesta k umění vede přes řemeslo

Ilustrační foto
Autor: Studio Zlamal

Když se v roce 2017 vrátily do správy města objekty na ulici Čechova, bylo z jejich stavu patrné, že je demolice nevyhnutelná. A tak se zrodil plán na multifunkční budovu, která by poskytla prostory pro širší občanskou vybavenost (obchody, veterina, kanceláře apod.) nebo třeba možnost krizového bydlení. Z výběrového řízení tehdy vyšel vítězně návrh architektonické kanceláře Ing. arch. Blanky Zlamalové. Součástí tohoto návrhu byl mimo jiné také výrazný umělecký prvek, který v blízké budoucnosti bude zdobit fasádu budovy, a tím i křižovatku ulic Čechova a Nádražní. A právě o jeho vzniku, významu a plánované realizaci jsme si povídali s jeho autorem Josefem Zlamalem.

Mohl byste nám pro začátek přiblížit, co je vlastně náplní vaší práce?

Asi bych to formuloval tak, že pomáháme lidem proměňovat prostředí, aby se v něm dobře žilo a cítili se spokojení. Naše tvorba je spojením architektury, designu a různých dalších disciplín. Jsme takoví umělečtí řemeslníci, kteří pracují na projektech od prvotního návrhu až po samotnou instalaci.

Jsou díla, která pro vás byla v kariéře stěžejní ?

Jsme silně spojeni s rodným Šternberkem, jsou zde dílny, stejně tak i první realizace ve veřejném prostoru. Naše práce je veskrze kočovná a působíme tak po celé ČR. Nedávno jsme realizovali např. sérii velkých betonových reliéfů pro Mariánské Lázně. Pro šumperskou nemocnici jsme teď vytvořili na dvou odděleních dřevěné reliéfy. Nebo ve Vsetíně máme na kruhovém objezdu velký betonovohliníkový objekt.

Jak vznikají vaše nápady a návrhy?

Naší snahou je tvořit s respektem a na míru prostředí, samotné dílo s ním musí být spojené. Dá se říct, že dokud na to místo nepřijedeme, věc nemůže vzniknout. Vyrůstá ve společné diskuzi s lidmi, kterým je dané prostředí důvěrně blízké. Díky této metodě vznikají věci, které bych sám nikdy nevymyslel. Proto se pod svá díla už roky nepodepisuji jako autor, protože autory jsou všichni, kteří se do tvorby zapojí. Někdo to vnímá jako velký limit, ale já jsem v tom našel vnitřní sílu.

Co vás tedy přivedlo ke konkrétnímu návrhu pro Šlapanice?

Měli jsme původní ideu, která vznikla v ateliéru a navazovala na názvy místních ulic. Ta byla takovým odrazovým můstkem. Pak mi zavolal kolega z architektonické kanceláře, že by bylo dobré se potkat a jestli na té myšlence trváme, nebo je možné ji revidovat. Proto jsem přijel a byl jsem mile překvapený, je skvělé, když s vámi lidé chtějí komunikovat a vyjadřují třeba i pochybnosti. Je to nadstandard a určitě krok správným směrem. Díky tomu dialogu se v podstatě ve velmi krátkém čase podařilo vytvořit nový návrh, který je víc spojený právě se Šlapanicemi.

Dokázal byste popsat tvůrčí proces? Jak ten nápad vůbec vznikne?

U většiny realizací jsou vlastně důležité dvě proměnné. První je kontext místa. Musíme si o něm zjistit spoustu informací, které pak slouží jako jednotlivé ingredience, ze kterých se tvoří. Bez toho se nedá vymýšlet nic. Samo to nevznikne, v ateliéru už vůbec ne, ten je pouze pracovištěm. A druhý, velmi důležitý rámec je definován místem, to znamená, jak velkou část fasády máme, jaký je kontext ulice a samozřejmě jsou tam i technologicko-praktické aspekty jako volba materiálu, který přežije v čase, protože ne všechny materiály vydrží fungovat v horizontu desítek let.

Z jakých ingrediencí jste tvořili pro naše město?

Bylo by tu snadné zaměřit se třeba na pomník slavné osobnosti, ale město si přálo prvky, které by spojovaly Šlapanice v čase, a to pro mě byla opravdu zajímavá výzva. Ze společné debaty vyšly tři důležité symboly – čas, člověk a příroda. To byly základní indicie pro motiv, který později vznikl. Od začátku jsme pracovali s přírodním vzorem. Základem je sgrafito, a pak je tam prvek, který jsme pojmenovali Květ. Námětem byly opět přírodní motivy v jejich mikro- i makroměřítku. Šlo nám také o to, vdechnout jim dějovou linku, jako když hraje melodie.

Podívejme se na samotnou tvorbu.

Základem je samozřejmě kreslení; já jsem staromilec, takže začínám s papírem a tužkou. Pak se ty věci skenují, digitalizují, což je velká výhoda dnešní doby. Nakonec se ladí detaily. Obvykle propojujeme práci s betonem, dřevem a kovem. V tomto případě jsme zvolili kombinaci sgrafita do omítky budovy a kovové prvky nasazené na fasádě. Samotná výroba je pak týmová spolupráce s dalšími lidmi.

Je možné nám přiblížit postupy výroby?

První fáze začíná skicou, liniovou podobou, která je takovou nápomocí finálního tvaru. V případě kovových prvků nám skica určuje základní tvary, které následně vyřezáváme vodním paprskem. Po tomto „technickém vstupu“ přichází na řadu lidská ruka, výroba detailů a struktury, stejně jako kamenické práce, například vysekávání do betonu. Druhá fáze je samotná instalace. Je to hodně systematická práce, všechny části do sebe musí zapadat, což vyžaduje hodně přemýšlení a dobrou koordinaci s ostatními kolegy.

V základu tedy vlastně vytváříte reliéf na omítku, jestli to chápu správně…

Ano, sgrafito je v podstatě reliéf na omítce, škrábaný do ne zcela ztuhlého materiálu, to znamená, že omítka musí trošku zavadnout, ale zároveň není ještě úplně vytvrdlá. To už bychom museli dělat sbíječkou, a to by nedopadlo dobře. (smích) Plno pamětníků tuto technologii zná, protože v 60., 70. letech byla zcela běžná na fasádách domů.

Dáváte jednotlivými skulpturám jména?

Dřív, než se mi narodila dcera, jsem názvy úplně ignoroval. Teprve potom jsem si uvědomil, jak to může být důležité, protože jistým způsobem vás provází celý život. Lidé mají tendenci si vymyslet vlastní pojmenování, ale je otázka, jestli je vždy lichotivé. (smích) Nicméně název může pomoci dílo přiblížit těm, kdo je vidí poprvé. Ale neobjeví se hned na začátku, je to hledání, mnoho věcí jde do koše i se skicou.

Naši čtenáři jsou jistě zvědaví, kdy budou moct zhlédnout konečný výsledek vaší práce.

To se samozřejmě odvíjí od stavby, na které jsme závislí. Nicméně sgrafito by se mělo vytvářet během dubna. Finální instalace kovových prvků by pak měla proběhnout v červnu.

Každé dílo ve své době vyvolává různorodé reakce. Pravdou ovšem je, že Šlapanice v sobě už historicky snoubí spolupráci člověka a přírody, vzpomeňme jen na šlapanickou odrůdu švestek či dodnes obdivované chryzantémy pěstitele Jana Dvořáka. A tak věřím, že si i toto neotřelé vyjádření původní myšlenky najde své místo v srdcích Šlapaňáků.

Článek byl převzat se souhlasem vydavatele ze Šlapanického zpravodaje. Titulek je redakční.