ROZHOVOR: Lukáš Dostál vypráví o uplynulém mistrovství světa a životě hokejisty

Ilustrační foto
Autor: Brněnský deník

Duší gólman, srdcem útočník. Ano, takový skutečně vzbuzuje dojem na ledě i mimo něj. Není to tak dávno, co si s celým českým reprezentačním týmem na Mistrovství světa v hokeji 2024 prožil velkou chvíli slávy. Stačilo pár dnů a z úspěšného sportovce se stal miláčkem národa. O skromném, ale cílevědomém klukovi z Bedřichovic, který od prvních krůčků své hokejové kariéry toužil stát v brance, jsme psali už dříve a jsme rádi, že si na nás neváhal najít čas ani tentokrát.

Jaké byly jeho chvíle po mistrovství a co plánuje do budoucna? O tom jsme si povídali s gólmanem Lukášem Dostálem.

Aktuálně (14. června 2024) jsou tři týdny od mistrovství. Jak jsi je prožil? Měl jsi čas vítězství pořádně oslavit nebo si odpočinout?

Čas na oslavy byl hned po mistrovství, ale pak samozřejmě přišly povinnosti, co se týče rozhovorů a podobně. Takže nějaký čas se našel, ale abych upřímně přiznal, zítra letím do Finska a oproti těm minulým letům, co jsem tady byl, cítím, že nejsem úplně odpočatý. Ale užil jsem si to, bylo to krásný.

Máš ještě možnost si ve Finsku odpočinout nebo už rovnou nastupuješ na tréninky?

Začínám trénovat hned v pondělí, ale určitě to v průběhu budeme ladit, protože kdybych nebyl odpočatý a trénoval, tak to nemá žádný efekt.

Kdy ti došlo, že vítězství vašeho „malého“ týmu mělo tak velký dopad na celou republiku?

Během mistrovství jsi v takové pomyslné bublině svého týmu a ani moc nevnímáš, co se okolo děje. Víš, že je to velký, ale nevíš jak moc. Ten dopad jsem začal poznávat až pár dní po tom. Když jsem viděl, kolik lidí se sešlo na Staromáku nebo kolik lidí mě najednou poznávalo, když jsem přijel do Brna, i v Praze. To bylo něco, na co jsem vůbec nebyl zvyklý a i vlastní soukromí se najednou trochu vytratilo. Ale to k tomu asi patří.

Co jsi říkal na svou sochu?

To bylo od Bedřichovičáků samozřejmě moc hezký gesto. (Pozn. redakce: Na kruhovém objezdu Bedřichovice-Podolí někdo oděl sochu Napoleona do dresu národního týmu.)

Při svém nedávném vystoupení ve Šlapanicích jsi možná zjistil, že ses stal velkým vzorem pro spoustu místních dětí. Jaký je to pocit? A co bys jim vzkázal?

Krásný. Byl jsem překvapený, když jsem přijel do parku a viděl, kolik dětí tam bylo. Měl jsem z toho ohromnou radost. Když jsem vyrůstal, měl jsem sám své hokejové vzory a vzhlížel k nim, takže být tím vzorem je neskutečný. Myslím, že je důležité, že se nám ten úspěch povedl už jenom z toho důvodu, aby děti měly v dnešní době sociálních sítí nějakou motivaci sportovat a hýbat se. Doufám, že to bude mít pozitivní dopad, a i kdybychom ovlivnili jen jedno dítě, stálo by to za to.

A co bych jim vzkázal?

Aby na sobě pracovaly, aby se snažily dělat nějaký sport, protože je to strašně důležité pro budoucí zdraví. Nechceš být pak starší a nebýt schopný udělat ani kotoul (smích). Takže každý, kdo má možnost sportovat, by rozhodně měl. A za mě sport k životu patří.

Během rozhovoru ti děti mohly klást otázky, zaskočila tě některá?

Nezaskočila, ale bylo srandovní, když padla třeba otázka, jestli mě baví hokej nebo jaké holky se mi líbí, případně jestli se mi líbí blondýny. Baví mě ta dětská spontánnost, oni nemají zábrany a cokoliv je napadne, tak se zeptají, to je na tom hezký.

Mám tady taky jednu takovou otázku. Co ti udělala mamka na oběd, když ses vrátil po mistrovství domů?

Mamka tomu říká fleky se zelím, jsou to nějaké těstoviny smíchané se zelím a buřtem. Vůbec nevím, jak to dělá, ale je to výborný. My je máme se ségrama moc rádi a vždycky nám to strašně chutná. Samozřejmě v Americe se stravuju úplně jinak, ale jednou za čas, když se vrátím domů, to určitě nezaškodí.

Teď tedy odlétáš na tréninky, těšíš se, až se vrátíš k rutině?

Těším, i když letní příprava není zrovna procházka růžovým sadem. Trénuju individuálně a člověk musí mít nastavenou hlavu tak, že to všechno dělá pro sebe a nechce nic odfláknout. Je to hodně o odříkání, takže pak kolikrát bojuješ sám se sebou. Řekněme tedy, že se těším, jen to není vždy něco úplně příjemného, ale vím, že je to potřeba. (Směje se.)

Všude píšou, že jsi vždy chtěl stát v bráně, proč právě tam?

Mě to k bráně táhlo odmalička. Vím, že všichni kluci chtěli dávat góly, ale někdo tam vzadu být musí, protože ty góly nemůžeme dostávat. Ale na druhou stranu, když třeba hrajeme zápas back-to-back, (dva zápasy dva po sobě jdoucí dny), tak si ráno, když mám chytat další den, rád vezmu jen hráčský brusle a hokejku a jdu si jen tak zabruslit. Nebo třeba minulé léto jsem hrál florbal, tam jsem byl v útoku a do brány by mě nikdo nedostal. Jednou za čas je to příjemná změna.

Takže i když jsi brankář, chceš dávat góly?

Jasně.

Co ti na tvůj pokus o gól ve finále mistrovství řekli kolegové?

Neměli asi moc radost, ale vyhrálo se a nikdo to pak už neřešil. Byl bych zvědavej, kdyby to nevyšlo, nějak se to blbě odrazilo a šlo to do brány, to by mě asi nikdo nepochválil (smích).

Co se v tobě odehrává, jako v brankáři, během zápasu?

Víš, že máš zodpovědnost, abys chytl ideálně každou střelu. Když na mě letí puk, je to rychlý a musím být připravený. Je třeba hodně předvídat, sledovat hokejky, číst hru, jestli je to levák, pravák. Je to trochu jako šachy. Pořád přemýšlíš dopředu a kalkuluješ, co se může stát. Po těch zkušenostech už to v hlavě tak nějak blikne samo, ale v každém zápase je něco, co jsem buď neviděl, nebo co mě překvapí. A v tom je právě kouzlo hokeje, na každou eventualitu musíš být připravený.

Samozřejmě se stane, že prostě nemáš den. Jsou zápasy, kdy víš, že to není ono, všechno se ti neodráží tam, kam bys chtěl, a přeješ si těch střel v uvozovkách co nejmíň, ale musíš se s tím poprat. A pak jsou zápasy, kdy prostě víš, že toho góla pomalu nedostaneš, protože ti všechno hraje do karet.

Když si představím, jak na tebe letí střela, asi je mi jasná odpověď, ale bolí tvoje povolaní?

Někdy ano (smích), někdy to bolí a dost. Občas dostaneš do kolena, do žeber a tak. Když si vzpomenu dva roky dozadu, tak jsem se roztáhl a dostal jsem ze spodu pod suspík, tak to hodně bolelo, málem jsem se i pozvracel. Občas to na některých místech štípne, ale to je toho prostě součástí a nějak to už neřeším.

Celkově při zápasech působíš jako taková klidná síla. Je něco, co tě dokáže rozhodit?

Asi ne, jak jsem říkal, jsou zápasy, kdy to prostě nejde, ale vždycky věříš, že příště se to zase podaří. Samozřejmě, když na tebe kouká 18 000 lidí a víš, že ti to nejde, tak to není nic příjemného, ale je to součást povolání a musíš na to být mentálně připravený.

Co je pro tebe po zápase největší relax?

Když hrajeme doma, jdu obvykle po zápase ještě do posilovny, hrajeme často, a tak na to i s tréninkama nezbývá jindy moc času. Pak jdu na masáž a třeba do vířivky. Máme taky k dispozici studenou vodu, která má 3 °C, je skvělá na regeneraci, tam jsem třeba 3–4 minuty. A pak si ještě zajdu rád do sauny. Mám to nastavené tak, že si potřebuju vydechnout a zrelaxovat, abych na ten poslední zápas přestal myslet, ještě než odejdu ze zimáku. Když hrajeme venku, je to něco jiného, protože hned zas sedáme do letadla.

Je něco, na co se tě ještě nikdo z novinářů nezeptal, ale rád bys na tu otázku odpověděl?

Já bych byl asi rád, aby se někdo zajímal i o tu stinnou stránku hokeje a toho hrát na top levelu. Každý se ptá na úspěchy a jak je to krásný.

Jaká je tedy pro hráče stinná stránka?

Neustálý tlak, zvlášť jako gólman jsi pod tlakem, který v sobě musíš neustále potlačovat, protože to jinak nejsi schopný zvládnout. V podstatě jsi zaměstnanec, ale víš, že můžeš být vytrejdovaný každý den (pozn. trading – obchodování s hráči, přesun do jiného klubu). Nic nemáš jisté, jediné, co můžeš ovlivnit, je vlastní výkon. Každým zápasem bojuješ o svou smlouvu, zvlášť v NHL. Musím pořád dokazovat, že na to mám, protože na moje místo čeká dalších X gólmanů. Roli hraje i velmi málo osobního času, hlavně teď po mistrovství. A to, že mě najednou každý poznává mi taky vzalo kus svobody.

Udělal jsem si image slušného a klidného kluka. Člověka to zavazuje, aby v budoucnu neudělal nějakou chybu, protože nechce například zklamat ty děti, které k němu teď vzhlíží, ani ostatní fanoušky. Když je člověk středem pozornosti, má kolem sebe najednou spoustu lidí, přitom se cítí vlastně trochu opuštěně.

Ale musím říct, že jsem si to vybral a za nic bych neměnil. Jen to má samozřejmě své pro a proti, a to je třeba něco, na co se nikdo neptá.

Nemůžeme skončit jinak než otázkou: Jaké jsou plány do budoucna, čeho bys rád dosáhl?

Samozřejmě největší meta je Stanley cup. Ale dlouhodobé cíle nemám, já se snažím vždycky připravit na další sezónu. Máme v Anaheimu mladý tým, tak teď je nejdůležitější sezóna a dostat se do play-off. A pak, děj se vůle boží.

Děkujeme za rozhovor a přejeme hodně úspěchů v kariéře i osobním životě.

Článek byl převzat se souhlasem vydavatele ze Šlapanického zpravodaje. Titulek je redakční.