Autorka Bobravských pohádek Věra Borská ze Střelic vypráví o skryté kráse

Ilustrační foto
Autor: Gloria, Rosice, 2013

Spisovatelka Věra Borská nedávno dopsala básnickou sbírku Slova, co chodí o hůlce. Vydání se připravuje v nakladatelství Sursum v Tišnově. Autorka, která rovněž překládá z angličtiny, žije ve Střelicích u Brna.

Věra Borská bydlí v domě, kde se před jednaosmdesáti lety narodila. Píše poezii, prózu a knihy pro děti. Příležitostně se účastní čtení pro děti (v Městské knihovně Tišnov), ve Střelicích ve farních listech vyšly její básně a proběhlo také setkání se seniorkami.

V nakladatelství Malvern vyšel v roce 2015 překlad Věry Borské knihy Tajný život rostlin (Peter Tompkins & Christopher Bird, 1973), ve které se píše o komunikačních schopnostech rostlin a jejich překvapivých životních projevech jako např. paměť a emoce.

V rozhovoru, připraveném pro RegionyBrněnska.cz, jsem se zeptala:

Jak jste se dostala k překládání?

Státnici z angličtiny jsem dělala, teprve když mi bylo devětačtyřicet roků. My jsme tehdy mohli chodit do kurzu, byla to jazykovka, kde byla paní profesorka Holubová. Paní profesorka byla o deset let starší než já a velmi jsme se milovaly. Tehdy, bylo mi čtyřicet devět nebo padesát let, jsem před oltářem slíbila, že jestli udělám tu státnici – protože jsem blbá – tak nikdy nepřijmu za žádný překlad, který bude věcí mého srdce, peníze. Já jsem se živila překladatelstvím, takže jsem peníze dostávala, ale to bylo technicky zaměřené. Pracovala jsem ve Zbrojovce, naši experti jezdili do Afriky, do Egypta, do Barmy a jinam, a pro nás to byla příležitost. Za komunismu byly věci jinak než dnes. Když jsme napsali elaborát, nebo agreement a přeložili jsme jej se vším všudy, to znamená s dodatkem a tak dál, mohli jsme pak dělat, co jsme chtěli. Já jsem překládala duchařské knihy. Ezoterika je ale jenom taková hračka. Ta se ze všeho vykroutí. Nakonec nezbyde, než na na sebe vzít svůj kříž

Státnici jsem udělala na trojku a byla jsem úplně nadšená, že ji mám, stejně jako paní profesorka Holubová, která vykřikovala radostí. Hned jsem si od paní profesorky půjčila knihu Tajný život rostlin – The Secret Life of Plants – a přeložila jsem ji. Překlad musel být rychle hotový, takže za tři čtyři týdny jsem knihu přeložila. Psala jsem ve dne v noci, to jsem byla schopna i nespat. Byla jsem zamilovaná do angličtiny a do všeho. Paní profesorce jsem knihu vrátila. A před čtyřmi lety mi najednou volá pan z nakladatelství Malvern, že slyšel, že mám překlad knihy Tajný život rostlin.

Ten překlad byl celá léta u vás?

Ano, celých třicet let. Už jsem ani nevěděla, o čem je. Měla jsem při jeho zhotovení možnost používat xerox. Psalo se tak, že text byl fialový, ruce jste měla fialové… Když na xeroxem namnožený text nebyl přístup vzduchu, tak nevybledl, jinak ano. Překlad jsem napsala a nechala jeden svazek svázat. Pak mi tady ležel a nikdo jej nechtěl.

O Vánocích 2015 byla kniha v Malvernu vytištěna. Telefonovala jsem paní profesorce Holubové. Už jsem s ní asi tři roky nemluvila, ale byla vždy plná života, živější než já. Chtěla jsem se jí poklonit a říct, paní profesorko, máme společné dílo! Ono nám to vyšlo! Její muž mi ale sdělil, že před pár měsíci umřela. Nemohla jsem se jí vrhnout kolem krku a dodnes to těžko nesu. Říkám jí to na věčnost! Jmenovala se Geraldina Holubová a měla české kořeny.

Máte také nějakou zkušenost s tím, jak rostliny komunikují?

To víte, že ano. Mám v předsíni rostlinku u vchodu, právě kvete a když nad ni dám ruku, vyzařuje teplo. Ono to ale moc lidí nezajímá, povídání s rostlinami.V knize se píše také o jedné skotské lokalitě, kde se daří rostlinám, a kde se vyskytují gnómové, elfové a nymfy.

Napsala jste pohádkovou knihu Skřítek hospodářík. Může v tom být nějaká souvislost?

Určitě. Tady kdysi byl široký práh a staré dveře a tam ten skřítek hospodářík skutečně žil! Moje matka byla pohádkářka. Na kamna dávala starou deku, na které jsem, maličká, sedávala. Svítila petrolejka a vytvářela stíny, které se vlnily jako živé. To bylo krásné. Já jsem všemu věřila.

Před dvěma lety jste četla své Bobravské pohádky z knihy Už vyšla večernice při otvírání studánky u pramene Bobravy. Jak k tomu došlo?

Majitelé nakladatelství Sursum z Tišnova mě pozvali něco přečíst.Přítomna byla  také malířka a ilustrátorka Lidmila Dohnalová. Bylo to moc krásný, protože jsem četla pohádku o veverce, která si otevřela cukrárnu, a veverky skákaly kolem. Potom jsme šli do jednoho statku, kde se popíjela slivovice a zpívalo se při harmonice, také písně z mého čundráckého mládí. Tenkrát jsem měla mandolínu a chodili jsme na Jihlavku, která ještě nebyla zatopená. Ta nejkrásnější část Jihlavky je pryč.

O řece Jihlavce vypráví vaše próza Potopená řeka?

Ano, Potopená řeka je vzpomínka na čas mých šestnácti sedmnácti let. To ani není vzpomínka, to je fotka. Fotka vedle fotky. Jako byste dělala jeden shot za druhým. Slovy fotografovaná. Jezdily jsme spolu dvě kamarádky, obě jsme měly mandolínu a v knize si hrozně nadáváme. Ve skutečnosti jsme si tak nenadávaly, to byla moje záliba nadávat si. Nadávky, které v knize mám, byly moje fikce. Některé výlety, které v knize popisuji, jsem později dělala už s mým mužem.

V knize se objevuje postava bohémského mlynáře, který mluví zvláštním nářečím.

To je nářečí z řeky Jihlavky. On tak mluvil a my taky. „Jak jsem se stala motélem…“ to říkal mlynář, že se mu jednou o mně zdálo, ale asi nezdálo, nejspíš chtěl jenom něco říct. Pomáhaly jsme mu prát prádlo a on neměl ani šňůry, tak jsme prádlo věšely na zdi. Potopená řeka byla prožitá. Ta byla tak krásná, že ani nevím, že je možné prožít takovou krásu! Ty nadávky jsou moje modlitba ke kráse. Pokud někdo nenajde v těch nadávkách modlitbu, tak to nepochopí. Krása byla úžasně tvárná a přitom tak velká, že se to nedá slušně vyjádřit.

Děkuji za rozhovor.

Věra Borská

Listopad

Je to můj čas.

Vysoká bílá zeď.

Jednou jí projdu.

Poprvé. Naposled.

Kéž, bílý abbé,

neuplyne den,

aniž mě poučíš

o prostupnosti stěn.

Ze sbírky Opřít se o vítr, Karmelitánské nakladatelství, 1996