Klíčem k úspěchu je odhodlání: rozhovor se violoncellistou Josefem Klíčem

Ilustrační foto
Autor: soukromý archiv Josefa K...

Josefa Klíče mohou naši čtenáři znát nejen jako souseda a skvělého hudebníka, ale také jako tvůrce známé šlapanické znělky, která ohlašuje městský rozhlas. Již od mládí sklízí úspěchy jako nadaný violoncellista u nás i v zahraničí, ale jeho talent se nezapře ani na poli skladatelském. V autorských skladbách se promítají i četné zkušenosti s undergroundovou a alternativní hudbou. O jeho posledním úspěchu v rámci International songwriting competition v Nashvillu jsme informovali ve vánočním čísle zpravodaje 2022. Nyní jsme měli možnost pohovořit si i o jeho životě.

Co vás přivedlo právě do Šlapanic?

Vyrostla zde moje maminka a doteď tu mám část rodiny, takže jsem sem jezdil od malička. Moravská Třebová je moje rodné město a Šlapanice jsou… můj druhý domov. Když jsem pak dostudoval JAMU a začal se poohlížet po vlastním bydlení, náhodou se objevila možnost právě ve Šlapanicích, a tak jsem tady.

Jak jste se dopracoval ke hře na violoncello?

Původně jsem začínal s klavírem, ale hra na něj mi nešla do takové míry, že ředitel hudební školy v Moravské Třebové řekl rodičům, že bude lepší, když tam nebudu chodit. Naštěstí přišel nový učitel, který kromě klavíru učil i violoncello. Chyběli mu žáci, a tak to zkusil se mnou.

Bavilo vás hraní už od začátku?

Rozhodně, jinak bych u toho nezůstal, ale ten počáteční dril, stupnice, etudy a tak dají člověku hodně sebezapření, aby to vydržel. I tak když jsem pak chtěl na konzervatoř, musel jsem rodičům svatosvatě slíbit, že se na to nevykašlu (smích).

Vystudoval jste JAMU a absolvoval i další zahraniční studia, nakonec jste zakotvil v Janáčkově opeře Národního divadla v Brně, kde působíte již 22 let a ze sólového violoncellisty jste se vypracoval na koncertního mistra. Co obnáší tato pozice?

V orchestru jsou vždy dva koncertní mistři – violoncell a houslí. Koncertní mistr znamená, že jste první hráč a odpovídáte nejen za violoncella, ale za celou skupinu orchestru, která je na vaší straně. Například, když něco nejde na zkoušce, jsem zodpovědný za to, že to nejde, a měl bych vědět, jak to napravit.

Kromě toho, že jste interpret, hudbu také skládáte. Dokázal byste popsat, jak se tvoří taková skladba?

Jak bych to vysvětlil. Melodie vzniká někde uvnitř. Nejdřív ji cítíte v srdci, pak zpracujete v hlavě a pak až to jde na papír. Já jsem jeden z mála, kdo ještě píše v ruce a nepoužívá počítač, protože ani žádný nemám. Kolegové vždycky říkají: „Napiš nám to do počítače.“ A já na to: „Nenapíšu!“ (smích)

Kde mohl divák zaznamenat vaši hudební filmovou tvorbu?

Určitě si vzpomínám na film Ulovit miliardáře režiséra Tomáše Vorla. Nebo seriál Rédl od Honzy Hřebejka, kde jsme na hudbě spolupracovali s Ivanem Acherem. Naposled jsme, ještě za covidu, spolupracovali s režisérem a scénáristou Pavlem Göblem na jeho filmu Tichý společník.

Svou první smlouvu v oblasti vážné hudby jste uzavřel už ve 14 letech, někde mezi tím jste ale stihl propadnout undergroundu. Jak se to stalo?

Švagr, který byl velký příznivec undergroundu, mě vzal do klubu a ze známosti se zeptal, jestli bych si mohl zahrát s kapelou Plastic People. Tehdy mi bylo 13 let a netušil jsem, o co jde. Ale hrávám s nimi dodnes a nahráli jsme spolu tři desky.

Co vás na tomto směru hudby láká?

Já nedělám rozdíly mezi hudbou, buď ji vnímám celým tělem, nebo ji nevnímám vůbec ničím (smích). Underground je spíš životní postoj než hudební styl, spojuje lidi napříč celým spektrem a mně se líbí ta pestrost. Obsahuje vážnou hudbu i totální performance. Vždycky jsem se tam cítil mezi svými.

The Plastic People of the Universe ale nejsou jediná undergroundová kapela, s níž spolupracujete. Narážím na vaši spolupráci s kontroverzním hudebníkem Závišem.

Záviš je kamarád a já ho mám hrozně rád. Ale nesmíme spojovat jeho tvorbu s jeho osobou. Rád s ním hraju a rád s ním hovořím, ale s texty se nijak neztotožňuju. Při natáčení jeho posledního alba, které vyšlo v prosinci, jsem mu řekl, že vzhledem k jeho věku a poselství, které přináší mladším generacím, by se na to mohl už vykašlat (smích).

S kým ještě vás můžeme slyšet hrát?

Například se Slávkem Janouškem.

Právě nedávno (listopad 2022) jsem s ním spolupracoval na jeho čtvrté desce na texty Jiřího Žáčka.

Jaký je nejzajímavější zážitek vaší kariery?

Těch je opravdu hodně. Z poslední doby byl pro mě velký zážitek zahrát si s Velšskou národní operou v rámci festivalu Janáček Janáčkova divadla. Dodnes také vzpomínám na úžasnou možnost zahrát si s houslovou a dirigentskou legendou Yehudi Menuhinem (úmrtí 1999). V divokých devadesátkách jsem si ale zahrál i s Bobem Dylanem na jeho koncertech v Brně a Praze nebo strávil rok na turné se skupinou Apocalyptica.

Kromě toho jste měl příležitost spolupracovat také se členy kapely Pink Floyd. Je to tak?

Ano. V rámci orchestru jsem měl možnost účastnit se dvou projektů Rogera Waterse. Jedno bylo turné In the Flash a druhé The Wall. To byl velký zážitek už proto, že tohle album mě v pubertě hodně ovlivnilo. V rámci orchestru nás nedávno oslovil ke spolupráci i další člen kapely, David Gilmour. Na to se hodně těším.

V půli června 2022 jste se účastnil online konkurzu pro violoncellisty do proslulého orchestru Shen Yun v New Yorku. Jak jste se o něm dozvěděl a jak proběhl?

Cestou do práce se mnou v trolejbusu seděla paní, která básnila o úžasném koncertu Shen Yun v Brně a měla prospekty. Půjčil jsem si je a zjistil, že hledají muzikanty. Přihlásil jsem se na online konkurz a na základě zaslaných nahrávek mě pozvali do druhého kola. Sešli jsme se přes stream, komise seděla v New Yorku a já tady ve Šlapanicích. Konkurz byl skutečně těžký, musel jsem odehrát celý koncert, sólovou svitu a mnoho orchestrálním partů. Pak ale nastal komický okamžik, když se mě komise zeptala, kdy bych mohl nastoupit, a já jim řekl, že nenastoupím, že jsem si to chtěl jenom zkusit, protože jsem 20 let konkurz nedělal. Ozvali se znovu až po půl roce 2. ledna 2023, kdy mi napsali, že jsem vyhověl podmínkám konkurzu a že jsem přijat.

A přesto jste nenastoupil?

Byl jsem pravda trochu nalomený, ale poté, co jsem to probral v práci i s manželkou, jsem se rozhodl, že opravdu nepojedu.

Co ve své kariéře považujete za největší úspěch?

Já mám radost ze všeho, co se povede, ať už je to na oblastní úrovni nebo třeba jen doma (smích). Ale radost mi dělají skladatelské soutěže, kterých se účastním, a daří se mi na nich pravidelně získávat ocenění.

Jedno jste získal také za šlapanickou znělku, která pravidelně ohlašuje městský rozhlas?

Ano, poslal jsem ji do jedné ze soutěží, přesněji do Londýna na UK Songwriting contest. Tehdy ji zaštiťoval Paul McCartney a jedním z porotců byl například i producent Stuart Epps, který spolupracoval s hvězdami jako Led Zeppelin, Elton John, Robie Williams, Oasis a tak dále. Tehdy jsem za ni ve své kategorii získal čestné uznání. Toho si velmi vážím.

Lidé ze Šlapanic měli možnost vyslechnout si vaše umění také v době covidu, kdy jste jim chodil hrát pro radost. Jak ten nápad vznikl?

V té době jsem své hraní streamoval a jeden z místních občanů mě oslovil, jestli bych nezahrál také důchodcům. To mě inspirovalo. Pro spoustu lidí to bylo vážně těžké období, a tak jsem začal, jako poděkování záchranným složkám, každý den v osm večer hrát na ulici. Přišlo se podívat několik sousedů a postupem lidí přibývalo. Paradoxně nás pak někdo udal, ačkoliv jsme nic neporušovali. Měli jsme roušky a dodržovali rozestupy. Jednoho dne tam přijela policie, ale byli jsme předem varováni, že se něco takového chystá, tak jsem je přivítal s tím, že je dobře, že jedou, protože právě jim hraju. Poslechli si skladbu a zase odjeli, protože bylo vše v pořádku, ale tím celá akce úplně skončila.

Kam by si vás mohli naši čtenáři přijít poslechnout během následujících letních měsíců?

Rád bych je pozval v červnu do Janáčkovy opery na premiérové představení vrcholného operního díla Richarda Strausse, Salome. Během léta bychom se mohli potkávat na festivalu Večery v parku, kde budu vystupovat jak sólově, tak jako host folkrockové skupiny Bokomara. Případně se budu těšit na některém z hudebních večerů v krásném prostředí lomu v Lulči.

Článek byl převzat se souhlasem vydavatele ze Šlapanického zpravodaje. Titulek je redakční.