Místní pověsti: Šlapanické poklady a kde je najít

Ilustrační foto
Autor: archiv NS Vrčka, Šlapan...

Kdo by neměl rád pověsti, příběhy a různé zkazky o ukrytých pokladech, starých hradech, nadpřirozených bytostech či podzemních chodbách, zvláště když se jejich děj odehrává v důvěrně známém prostředí. Také ve Šlapanicích a blízkém okolí se dochovalo díky ústnímu podání a také zápiskům místních písmáků několik takových příběhů. Někdy jsou pouze výsledkem fantazie vypravěče, jindy je na nich alespoň zrnko pravdy. A proto vám, milí čtenáři, budeme v letošním ročníku Šlapanického zpravodaje takové vyprávět. Některé jste již možná četli nebo slyšeli, jiné mohou být pro vás úplnou novinkou.

Ruský poklad

V prosinci roku 1805, kdy se v našem okolí odehrávala vítězná Napoleonova bitva, zakopal se svými druhy carův voják Josef Andrejevskij, na rozkaz poručíka Udoma, ruskou válečnou pokladnu. Stalo se tak večer před osudnou bitvou, v níž bylo rakouské i ruské vojsko poraženo a ustupující Rusové již neměli čas pokladnu, ve skutečnosti několik soudků s penězi určenými k výplatě žoldu, vyzvednout. Mělo se jednat o jámu 10 sáhů hlubokou, 10 kroků od potoka tekoucího ke Slavkovu, podél břehu stály vzrostlé vrby a místo mělo být stejně vzdáleno asi půl hodiny chůze od tří osad, a to Křenovic, Slavkova a Šlapanic. Alespoň tak to Andrejevskij tvrdil 24 let po bitvě, když se do našeho kraje vrátil a nejprve sám ono místo neúspěšně hledal. Když všechny jeho pokusy byly marné, rozhodl se celou věc oznámit rakouským úřadům. V dubnu roku 1829 bylo na označeném místě kopáno, ale nenašlo se vůbec nic a úřady označily Andrejevského za lháře. Mohl si ale voják, který byl v roce 1805 v tomto kraji poprvé, a to ještě v prosincové noci, místo dobře zapamatovat a bezpečně je určit téměř po čtvrtstoletí? Navíc omyl mohla způsobit i azbuka, protože ruské „r“ se píše jako české „p“ a ruské „t“ jako české „m“. Šlapanice mohly být tedy klidně zaměněny za Šaratice, které jsou ke dvěma výše zmíněným osadám podstatně blíž. Každopádně ruské prameny vážící se k této bitvě o jakékoliv ztrátě válečné pokladny mlčí.

Jednalo se skutečně o pokladnu nebo třeba o válečnou kořist? To už asi nikdo nezjistí, ale legenda byla na světě. Ovšem v existenci ruského pokladu věřilo později i mnoho renomovaných historiků. Podle pamětníků prý i vojáci Rudé armády v pětačtyřicátém roce poklad hledali s pomocí minohledaček, a dokonce Československá televize v roce 1965 o této události natočila dokumentární film. Prováděla i sondy na základě doporučení senzibilů, ale ani tato akce nebyla korunována úspěchem. V existenci ruského pokladu dodnes mnoho lidí věří a čas od času se objevují na polích, kde se bitva odehrála, hledači pokladů, kteří ale nacházejí jen nepatrné památky na tento válečný konflikt tří císařů – francouzského císaře Napoleona, ruského cara Alexandra I. a rakouského císaře Františka I.

Rakouský poklad

V době prusko-rakouské války v roce 1866 požádali o nocleh u jednoho šlapanického sedláka dva rakouští vojáci s plukovní pokladnou ukrývající žold. Když to sedlák zjistil, probudila se v něm touha po mamonu, vojáky opil a pokladnu ukryl do studny. Když se ráno vojáci probrali z kocoviny, pokladna byla pryč. Vyptávali se sedláka, prosili, zapřísahali ho a vyhrožovali mu, ale ten tvrdošíjně zapíral. Za ztrátu pokladny byli oba vojáci zastřeleni, ale před popravou proradného sedláka prokleli. Po nějaké době sedlák uloupené peníze vytáhl ze studny, ale užitek mu nepřinesly. V krátkém čase mu zemřela žena, statek vyhořel do základů a jeho samotného zabil blesk.

Druhá verze tohoto příběhu však uvádí, že rakouský voják hodil pokladnu do studny v jednom statku na náměstí sám, aby nepadla do rukou Prušákům. Když byla studna po nějakém čase vypumpována a peníze se tam nenašly, stihl vojáka rovněž trest smrti. Dovolával se sice svědectví majitele usedlosti, který měl být ukrytí pokladny přítomen, ale ten vše popřel. Také tento voják rolníka proklel, ale jestli se jeho kletba vyplnila, už nikdo neví.

Článek byl převzat se souhlasem vydavatele ze Šlapanického zpravodaje. Titulek je redakční.