ROZHOVOR: Šlapanický rodák Petr Haloušek jako dvorní scénograf, grafik ale i mnohem více

Ilustrační foto
Autor: Petr Hloušek, Šlapanick...

Dvorní scénograf Městského divadla Brno, grafik, ilustrátor, ale i filmař a hudebník, to je ve zkratce přehled profesí výtvarníka a šlapanického rodáka Petra Hlouška.

Absolvent brněnské Školy uměleckých řemesel a bratislavské Vysoké školy výtvarných umění v oboru ilustrace se postupně vypracoval ve světově úspěšného scénografa, jehož dílo diváky doslova vtahuje do příběhů odehrávajících se na jevištích.

Máte mnoho profesí. Upřednostňujete některou z nich?

Určitě ne, mohu jen říct, co mě nejvíc baví, a to je právě kombinace prostoru a animace, scénografie a projekcí. Baví mě, že co si vymyslím, pak můžu sám i realizovat a udělat tak, jak jsem si to navrhnul.

Kdo je to scénograf a jak tvoří?

Scénograf je součástí tvůrčího týmu podílejícího se na vzniku inscenace. Jeho úkolem je vytvořit prostředí pro herce, svět pro představení. Prostředí by mělo herce inspirovat, protože divadlo není jen o naučení textu, ale i o tom, že se herci do příběhu opravdu vžívají, staví si ho podle sebe. Scénograf by jim měl pomáhat v jeho budování a režisérovi v tom, aby dokázal příběh realizovat. Scénografie by měla vše propojovat.

Jak jste se dostal od ilustrátora ke scénografii?

Už když jsem šel na střední uměleckou školu, chtěl jsem dělat ilustraci. Ještě těsně po revoluci byla ilustrace exkluzivní obor a dodnes je tu na vysoké úrovni, ale po pádu režimu se začala spousta věcí importovat a čeští ilustrátoři šli stranou. Začal jsem se tedy víc věnovat grafickému designu. Pořád mě ale bavilo něco kreslit a rozpohybované obrázky uplatňovat ve videu. Tak jsem se dostal k tomu, že mě Městské divadlo Brno oslovilo, abych vytvořil ilustrace a animace k jejich zájezdovému představení Magical Brodway. To byl první krok. Do té doby jsem dělal jen ochotnické divadlo ve Šlapanicích.

Nedávno jste byl v Norsku, byla to pracovní návštěva?

Ano, už po několikáté spolupracuji s divadlem Folketeateret v Oslu, se kterým teď tvoříme muzikál Matilda. Ten vznikl podle knihy Roalda Dahla a v roce 2012 si odnesl neuvěřitelných sedm cen z prestižních Olivier Awards. Divadlo zakoupilo licenci a scénografii tvořím podle původního návrhu Roba Howella, který si za ni odnesl právě jednu ze zmiňovaných cen. Celá scéna je složena ze tří tisíc kostiček scrabble vznášejících se ve vzduchu. Je to geniální.

A co nového se chystá na vaší domovské scéně v MdB?

V Brně se překvapivě chystá také Matilda, s premiérou v lednu 2023.bTam ale dělám původní scénu podle vlastního návrhu.

Jak se perete s tvorbou scény u her se slavnou předlohou?

Mám raději, když původní slavnou scénografii neznám. Byl bych býval raději Matildu v Londýně neviděl a neznal scénografii, která je tak výjimečná. Matilda je malá holčička, která se navzdory problematickému zázemí naučí číst v pěti letech, je inteligentní, talentovaná a právě nastupuje do školy, kde to také nebude mít lehké. Její inteligenci, fantazii, schopnost dívat se na věci jinak v původní scéně vyjadřují právě kostičky scrabble. Takže když potom člověk dělá stejnou scénu, tak si říká: „Co můžu vymyslet jinak?“ Nemůžete použít písmenka, hrací kostky, puzzle, pořád byste omílali stejný nápad. Nakonec jsem zvolil kulisy vypadající jako z animovaného filmu, stylizované do dětské perspektivy. A to je můj vklad. Ale vymanit se z původního konceptu bylo pro mě nejtěžší asi u Mary Poppins, která byla jednou z mých prvních scénografií.

Podléháte případné kritice nebo z ní čerpáte inspiraci?

Já jsem se s tím vlastně nesetkal. Občas si hledám reakce, ale vesměs bývají kladné, což mě samozřejmě těší. Někdy se objeví výtka, když se nám nepovede udržet komplexní souhru. Proto vše probírám s kolegy, hlavně se Stano Slovákem nebo Jardou Milfajtem, kteří se mi nebojí říct, že je něco blbý, takže většinu vychytáme už při přípravách. A čím míň jsem si jistý, tím víc se s nimi bavím.

Uvedl jste, že vaším snem je vytvořit scénografii k muzikálu West Side Story. Je v dohledu? Jsou jiné sny, které si plníte?

Já si moc nevybírám, režiséři si vybírají mě a já doufám, že přijde jeden a řekne: „Já dělám West Side Story, nechceš dělat scénu?“ A já řeknu: „No já nevím, to jsou samé cihly…“(smích). To by se mi líbilo. Trochu doufám, že když teď Steven Spielberg natočil novou filmovou verzi, tak se toho konečně někdo chytí.

Získal jste řadu ocenění. Co je pro vás největší odměna?

Hlavní odměna je, když se člověk může podívat na celou hru a ví, že to funguje, herci se cítí dobře a publikum ji přijímá s nadšením.

Je některá ze scén vaší srdcovou záležitostí?

Pořád se vracím k Mary Poppins na Islandu (2013), protože to pro mě bylo jako skutečný zázrak. Vše, co jsem do té doby dělal, ať už v Česku nebo zahraničí, bylo v rámci Městského divadla Brno. Ale když se v Reykjavíku rozhodli pro Mary Poppins, sedl si režisér Bergur Ingólfsson k PC a jak si googlil Mary Poppins set design vyběhla mu jedna moje ilustrace z brněnského představení. Na to konto mi zavolal a pozval mě k nim už jako sólo autora.

Poté, co vás oslovilo Planetárium města Brna, jste se začal více věnovat filmové tvorbě. Teď chystáte nový film ve 3D v hollywoodské kvalitě. O čem bude a v jaké je fázi?

S Klárou Latzkovou máme připravený krásný scénář podle knížky Pavla Čecha – Dobrodružství Pepíka Střechy. Bude to animák pro děti, v němž se chceme držet Čechova stylu ilustrací. Je tam háček, a tím je čas, když odmyslím samotné natáčení s herci a střih, leží ostatní práce výhradně na mně a čeká nás jí ještě hodně. Nemluvě o hledání sponzorů, bez nichž se neobejdeme.

Jak jste se popral s přechodem z pozice ilustrátora do pozice režiséra svých ilustrací?

Znám se s některými režiséry a jsem často přítomen u toho, jak se to dělá, a tak se snažím od nich trochu opisovat. Kdybych dělal větší projekt, vzal bych si za režiséra někoho chytřejšího (smích), ale je pro mě důležité vědět, jak co natočit, abych si při zpracování nepřidělal víc práce.

Jste také hudebníkem, hrajete na baskytaru v kapele Kabinet. Od kdy se věnujete muzice?

První kapelu jsme založili už v devadesátkách s Milanem Podroužkem, s nímž k sobě máme blízko hudebně i geograficky. Ale už když jsem byl malý, seděl jsem na zápraží a hrál na dětskou kytarku písničky Ivana Mládka, až jsem si udělal uzlíky na hlasivkách. Na střední jsem si nahrával demo desky a potřeboval jsem nahrát basu. Tak jsem si ji postavil. Vzal jsem jekl, našrouboval ho na dřevo, natáhl basové struny a na místo pražců rozřezal konstrukci z deštníku. A fungovalo to. Tak jsem se dostal k base a dodnes si myslím, že je to ten nejlepší nástroj v bigbeatové kapele.

Co pro vás znamená možnost vystoupit na jeviště jako muzikant, když jako scénograf zůstáváte před publikem skryt?

Mně se na jevišti líbí jen jako hudebníkovi. Vyzkoušel jsem si i herectví v ochotnickém divadle, ale hraní mě svazuje. Kdežto když mám hudební nástroj, cítím se uvolněně. Vylézt na jeviště s nástrojem na krku je stejné, jako bych se vracel domů.

Před dvěma lety vám vyšlo album Apokryfy, plánujete další?

Máme ho v plánu. Teď se trochu hledáme, zkoušíme si různé žánry. Oproti předchozí tvorbě máme v repertoáru rychlé rockové songy až na hranici punku i pomalé art rockové věci. A až si budeme jistí, co nás baví hrát, uděláme další album. Jste mimochodem také vedoucím na dětském táboře v Přešovicích.

Jak se připravujete na práci dětmi a co vás na tom baví?

Na tábor pod hlavičkou Sportovní gymnastiky TJ Sokol jezdím od roku 1992, kdy mě tam poprvé vzala má budoucí žena. Spolu s Romanem Koplíkem, hlavním vedoucím tábora, a oddílovými vedoucími připravujeme tématickou celotáborovou hru. Společnými silami tvoříme čtrnáctidenní zážitkovou show, v níž děti uvedeme do úplně jiného světa. Připravíme filmový scénář, postavíme stavby, vyrobíme kulisy. Člověk tu má jen sekeru, kladivo a hromadu maskovačky. Často se tam naučím věci, které pak uplatním v práci a naopak. Občas se nám povede inspirovat děti, které se pak dají na uměleckou dráhu, a to je taky bezvadný.

Cestujete po celém světě, pracujete v Brně. Proč právě Šlapanice?

Kvůli všemu, lidem. Mně by se nechtělo jít jinam, protože tady mám kamarády, mám tady rodinu, a kdybychom šli jinam, tak by se mi fakt stýskalo. Mně se tady prostě líbí.

Článek byl převzat se souhlasem vydavatele ze Šlapanického zpravodaje. Titulek je redakční.