ROZHOVOR: Šlapanická rodačka malířka Marie Kepáková alias tříprstá malířka Majke

Ilustrační foto
Autor: Majke (Marie Kepáková),...

Ačkoliv dnes žije v Boskovicích, je kořeny stále pevně spjatá se Šlapanicemi. Marie Kepáková alias tříprstá malířka Majke zavítala do rodného města také u příležitosti 90. šlapanických slavností, kde jste ji s dětmi mohli navštívit v malířské dílničce a prohlédnout si její tvorbu.

Majke začala malovat před sedmi lety a hned od začátku zaujala veřejnost svými něžnými obrazy i trefnými vzkazy, které k nim píše. V nedávné době se však musela poprat se zákeřnou nemocí. Přišla při tom o palec a ukazováček ruky, kterou do té doby svírala štětec. S následky se ale poprala po svém.

Přijela jste za námi až z Boskovic, jaká byla cesta?

Dobrá. Já řídím ráda, možná proto, že neřídím dlouho. Naučit se to pro mě byla pomyslná první meta, které jsem chtěla po operacích dosáhnout. Takový návrat k samostatnosti a ke svobodě. Takže si to fakt užívám.

Jaká byla druhá meta?

Rozcvičit operovanou ruku a začít s ní znovu malovat a psát, protože pravou to nebylo ono.

Když jsme u malování, jaké byly vaše začátky?

Už jako malá jsem dostávala poznámky za počmárané sešity, naši se kvůli tomu hodně nazlobili (smích). Když se později rozhodovalo o mém dalším studiu, moje volba padla na textilní návrhářku. Rok a půl jsem se jezdila připravovat k panu Křížovi do ZUŠky v Brně. Na talentovkách jsem uspěla jako nejlepší, ale prospěch mi zkazil bodový průměr a já skončila první pod čarou. Tehdy se mi zhroutil celý svět a já tuhle kapitolu na 20 let zamkla do skříně a zahodila klíč. Pak se mi narodily děti, s nimi přišlo malování traktorů, mašinek a podobně. Opravdu zpět k umění mě přivedl až starší syn, když mu bylo deset let. Tehdy mi vrazil svůj štětec do ruky a řekl: „Mami, začni, už je čas…“ A měl pravdu.

Mohli jsme vaše obrazy vidět na výstavách?

Na začátku roku 2020 byly domluvené hned dvě výstavy, ale přišel do toho covid. Navíc se naplno projevila nemoc a začala jsem mít velké problémy s rukou. Takže jsme jednu výstavu přesunuli na facebook a každý den sem přidávali jeden obraz. Druhá měla být v Letovicích, ta se přesunula na září 2020, v té době jsem už znovu malovala.

Změnila se vaše tvorba vlivem nemoci?

Ovlivnila ji hodně. Dřív, když jsem psala texty, často jsem nad nimi přemýšlela, jestli se budou líbit. Teď to naopak nehodnotím vůbec a píšu, co přichází i s hrubkami (smích). I styl malování se hodně změnil, zjemnil a zněžněl, celkově získaly obrazy jistý 3D rozměr, který tam dříve nebýval.

Dokázala byste zhodnotit to nejlepší, co vám nemoc dala a co naopak vzala?

Vzalo mi to iluze (smích) po stránce partnerství, ale na druhé straně jsem si prožila svoje dávné sny, i když teď už vím, že některé sny je lepší jenom snít.

Také už dokážu vidět svoji cenu. Vidím i po pracovní stránce, že když má člověk handicap a není to „fňukna“, má chuť žít, cokoliv dělat, práce se vždycky najde. Celkově mi to dalo obrovskou důvěru v něco nad námi, každý ať si tam najde to své.

Na Šlapanických slavnostech jsme vás mohli vidět, jak malujete s dětmi. Kdy přišel ten nápad?

Před rokem jsem se dostala na akci Boskovicko sobě, tam za mnou děti přicházely samy a říkaly: „Paní malířko, já chci malovat s vámi…“, ale já pro ně neměla nic nachystané. Řekla jsem si, že s tím musím něco udělat. Slovo dalo slovo a od února jede dětská dílnička. Přidaly se ke mně ještě dvě další šikovné malířky, s nimiž si vzájemně pomáháme, a když jsme se teď po roce vrátily na Boskovicko, sklidila dílnička obrovský úspěch.

Líbí se mi, že dáváte dětem prostor, aby se vyřádily. V čem to vnímáte jako přínos vy?

I mně šly některé věci rychle a jiné zase pomalu. A když mi někdo řekl, že se něco musí dělat takhle, tak jsem to just udělala naopak. Takže s těmi dětmi soucítím. Navíc je chci znovu popostrčit, aby tvořily, neseděly u mobilů a dokázaly být kreativní, věřily si a uměly si své dílo obhájit.

Obhájit před kým?

Před dospělými. Představte si moment, kdy babička začne mluvit o tom, že srdíčko má být červené a puntíky raději bílé, protože černá je škaredá. To kreativitu vyloženě zabíjí. Vždyť bez černé není bílá a bez bílé černá. Dítě se od té chvíle učí, co je správné, ale podle koho, když každý vnímá škálu barev jinak? Snažíme se je proto vést k tomu, aby se dokázaly samy pochválit, protože se výtvor líbí jim. Dospělé se zase snažíme naučit, že všechno má svůj čas. A když jsou v naší dílničce rodiče nervózní, tety malířky ratolest rády pohlídají, zatímco si můžou skočit na kávu.

Takže v podstatě místo toho, abyste pořádala kreativní kurzy, jezdíte po tržištích

Jo jo jo možná i z toho důvodu, že to nemám vystudované, tak mám pocit, že to nemůžu učit. Ale na druhou stranu jsem si myslela, že když mám jen ZUŠku, nebudu nikdy vystavovat v galerii. Přesto jsem si tenhle velký sen už splnila (usmívá se).

Když se vám jeden sen splnil, jaký je další? Máte nový cíl?

Mám velké sny, jeden z nich byl i stánek na Šlapanických slavnostech. A brzy si splním další z nich. Od 13. října 2022 mě čeká výstava ve velké pražské galerii se dvěma dalšími umělci. Na to se moc těším. Pak bych si ještě chtěla pořídit obytňák, se kterým by se dalo jezdit na akce po celé republice.

Je myšlenka, kterou byste chtěla svými obrazy předat světu? Myšlenka je vždy v textu, který píšu ke každému obrazu „od srdce k srdci“.

Článek byl převzat se souhlasem vydavatele ze Šlapanického zpravodaje. Titulek je redakční.